Černčice jsou důležitou archeologickou lokalitou a to hned pro několik různých etap pravěku. Chronologicky vzato je prvním obdobím paleolit neboli starší doba kamenná. Jedná se o nestarší a také nejdelší období v dějinách lidstva. Jeho počátek je kladen zhruba 2,6 milionů let do minulosti a souvisí se vznikem rodu Homo a výrobou prvních artefaktů. Konec je zase ohraničen závěrem poslední doby ledové a počátkem holocénu, tedy naší geologické současnosti. V tomto dlouhém období tak dochází jednak k překotným změnám klimatu, kdy se střídají dlouhé a chladné doby ledové (jinak také glaciály) s kratšími a teplými dobami meziledovými (neboli interglaciály), což samozřejmě ovlivňovalo celou tehdejší přírodu a tedy i člověka. Zároveň je paleolit dobou, kdy nejenom vzniká ale taktéž se i vyvíjí celý lidský rod a dochází k postupnému osídlení celého světa. Z Afriky se zástupci rodu Homo šíří na Přední východ (zhruba 1,8 mil. let), do Evropy (nejstarší nálezy ve Středomoří pochází z doby asi 1,5 mil. let), východní Asie (1 mil. let) a nakonec i do Austrálie (50 tis. let př. n. l.) a Ameriky (15 tis. let př. n. l.). Území České republiky bylo lidmi poprvé osídleno před asi 750–700 tisíci lety, přičemž nejstarší nález z východních Čech (pocházející přímo z Hradce Králové) datujeme do doby zhruba 350–400 tisíc let do minulosti.
Díky tomu, jak je paleolit dlouhé období, je potřeba jej rozčlenit na jednotlivé kratší úseky. Hovoříme proto o nejstarším, starém, středním, mladém a pozdním paleolitu, přičemž nálezy z Černčic spadají do paleolitu mladého, který datujeme do doby 40–12 tisíc let př. n. l. Během tohoto období probíhá poslední doba ledová (celé její trvání je v době mezi 110 a 10 tisíci let př. n. l.) a území Evropy je obýváno anatomicky moderním člověkem (tedy Homo sapiens), který zde vytváří několik rozdílných archeologických kultur. Jednou z těchto kultur je i gravettien, na který se nyní zaměříme blíže. Jedná se o kulturu probíhající v době mezi 30 a 20 tisíci let př. n. l., jejíž počátek můžeme najít v západní Evropě (ostatně slovo gravettien pochází z názvu francouzské lokality La Gravette). Odsud se posléze rozšiřuje po víceméně celé tehdy obyvatelné Evropě, zejména do oblasti Moravy, severního Rakouska, jižního Slovenska a na severozápad Maďarska. Tento region se stává velice vyspělým a gravettien zde zažívá nebývalý rozkvět. Skutečně můžeme o této části Evropy bez nadsázky hovořit jako o centru tehdejšího evropského vývoje. Význam ukazuje i to, že se pro tuto oblast v archeologii vžil pojem pavlovien (podle moravské lokality Pavlov), který byl jakousi subfází v rámci gravettienu. Území Čech bylo gravettienem zasaženo až o něco později, zhruba v době po 23 tis. let př. n. l., což bylo dáno zejména odlišnou předchozí kulturní tradicí a také rozdílnými přírodními podmínkami (o tom ještě dále).
Vyspělý pavlovien byl tedy jakýmsi vlastním světem, nicméně právě v jeho prostředí docházelo k lovu mamutů. Tito lovci a sběrači na Moravě jsou těmi legendárními lovci mamutů, o kterých psal Eduard Štorch. Řekněme si proto krátce něco i o těchto velkých savcích doby ledové. Mamuti mají svůj původ v Africe, odkud se posléze rozšířili do Evropy, Asie a nakonec i do Severní Ameriky. Je nutné si uvědomit, že neexistoval pouze jeden druh mamuta, ale během minulosti se jich vystřídalo hned několik. Pro nás je v tuto chvíli nejdůležitější ten patrně vůbec nejznámější druh, a tím je mamut srstnatý (Mammuthus primigenius). Jedná se o zvíře spjaté s obdobím mladého paleolitu a zejména gravettienem, na jehož konci se začíná stahovat z Evropy směrem na východ, kde také nakonec mamuti vymírají. Ti úplně poslední (Mammuthus exilis) dožívají na opuštěných ostrovech v oblasti Sibiře a Aljašky až do doby před asi čtyřmi tisíci let – pro srovnání, jedná se o období, kdy na našem území začíná doba bronzová a například v Egyptě probíhá stavba pyramid.
Lidé, kteří mamuty lovili, oni „lovci mamutů“ byli, jak jsme již řekli, anatomicky moderním člověkem. Jinými slovy to znamená, že nositelé gravettienu byli geneticky, antropologicky i jinak stejnými lidmi, jako jsme dnes my. Homo sapiens vzniká v Africe před asi 200 tisíci lety a po vzoru svých předchůdců se i on vydává na dalekou cestu po všech zbývajících kontinentech. Do Evropy přichází zhruba před 45 tisíci lety, kde se ještě stihne potkat s posledními neandertálci (Homo neanderthalensis). Dnes již netušíme, jak přesně probíhala interakce obou druhů člověka, ale je téměř jisté, že k nějakému setkávání docházet muselo. Prozatím nebyl objeven žádný důkaz nějakých násilností, ale vlastně ani jakéhokoli poklidného soužití, které by se mohlo odrazit například ve výměně artefaktů. V každém případě neandertálci postupně z Evropy mizí. Někdy krátce před počátkem gravettienu (pro připomenutí – 30 tisíc let př. l.) přichází z Předního východu druhá vlna anatomicky moderních lidí. Právě oni jsou budoucími lovci mamutů, tedy nositeli gravettské kultury, kteří postupně nahradí tu první, která se ještě potkala s neandertálci. V některých regionech kontinentu to šlo relativně rychle, jinde pomaleji. To je právě případ Čech, kde se „starousedlíci“ udrželi o něco déle se svou kulturní tradicí, zatímco na Moravě začal gravettien o poznání dříve.
A jak vlastně probíhal každodenní život v gravettienu? Začněme od toho, co archeologové nachází nejčastěji a tím jsou různé nástroje. Hned na úvod je potřeba říct, že tím zdaleka nejužívanějším materiálem po celý paleolit nebyl kámen ale dřevo. Ze dřeva byly vyráběny celé nástroje, anebo různé násady a rukojeti ke kamenným částem. Bohužel se ale dřevo zpravidla nedochová až do současnosti, a proto jsme odkázáni na jiné materiály. Dnes tak nejčastěji nacházíme artefakty z kamene a v menší míře i kosti. V prostředí pavlovienu se také poprvé objevuje textil (výroba různých tašek, nikoli oděvů) a také keramika (různé keramické sošky, nejde o nádoby). Pro výrobu kamenných nástrojů (neboli štípané industrie) byl nejčastěji jako surovina využíván pazourek, tedy materiál nacházející se původně v oblasti Baltského moře. Šířením velkého (tzv. kontinentálního) ledovce ze severu byl v dobách ledových ale částečně transportován (jinými slovy dotlačen) i do střední Evropy, a to až na severní hranici našeho území. Kromě pazourku byly využívány i jiné druhy kamene, avšak ty v porovnání s pazourkem představovaly jen malé procento.
O podobě obydlí a způsobech bydlení lze hovořit spíše v obecných rovinách. Lovci a sběrači (nejenom) gravettienu rozhodně nebudovali stálá sídliště, to je až záležitostí zemědělských etap pravěku. Jelikož byli vázaní na tahy zvěře, museli se poměrně pružně přesouvat, čemuž odpovídala i povaha jejich sídel. Lidé tak budovali buď větší a o něco trvalejší sezonní tábořiště, kde žily celé rodiny a odkud se lovci vydávali na své lovecké (nebo jiné, například pro pazourek na sever) výpravy. Při těchto toulkách si budovali menší a krátkodobější tábořiště. Výjimku zde tvoří oblast pavlovienu, kde se vzácně objevují lokality (například Dolní Věstonice, Pavlov nebo Předmostí u Přerova), které mohly být malou skupinou lovců obývány i celoročně a kde se v určitých částech roku na kratší dobu shromažďovalo více skupin ze širšího okolí. V Čechách však taková situace objevena nebyla. Lokality však mají společnou vazbu na středně velké (Čechy) a velké (Morava) vodní toky a také vyvýšenou polohu, ze které mohli lovci kontrolovat okolní krajinu a tahy stádní zvěře. Vlastní obydlí mělo podobu lehké, stanové konstrukce ze dřeva, kostí a kůží s kamenným věncem okolo, který obydlí zatěžoval, a uvnitř se nacházelo ohniště. Z toho logicky plyne, že archeologicky zachytit takovou situaci je velice složité a proto také lokalit s těmito nálezy není mnoho.
O něco více toho víme o obživě tehdejších lidí. Gravettská společnost byla lovecko-sběračská, nicméně možností a způsobů lovu bylo vícero. Z archeologického záznamu je patrné, že lovena byla jak velká stádní zvěř (vedle mamuta i sob a kůň), tak i menší zvířata (převážně zajíci), která vlastně byla (na počet ulovených kusů) lovena mnohem více. Z antropologických pozorování zase víme, že v současných společnostech lovců a sběračů se do lovu zapojují všichni, tedy muži, ženy i děti, ačkoli samozřejmě každý loví jiná zvířata a jiným způsobem. Tomu by teoreticky mohl odpovídat i gravettien, pokud budeme předpokládat lov mamutů, sobů a koní jako výsledek činnosti mužů a zajíců a lišek pro ženy a děti. O mamutech již byla krátce řeč, řekněme však, že jejich lov je spojený zejména s pavlovienem, v Čechách tvořili mamuti jen malé procento lovené fauny právě na úkor sobů a koní. Je to dáno i přirozeným výskytem těchto zvířat, kdy se mamutí stáda pohybovala mezi Maďarskem a Polskem (vždy na léto táhla na sever a na zimu zase zpět) právě skrze Moravu. Lovci tam tak mohli čekat a věděli, že mamuti přijdou, zatímco v Čechách byl jejich výskyt o poznání nižší (přesto však i zde byli mamuti loveni). Důležité je vyjádřit se ještě k jednomu poměrně zažitému mýtu. Lov těchto velkých savců rozhodně neprobíhal do vykopaných jam. Takový způsob by byl pro lovce neefektivní a zpravidla i nemožný. Využívány tak byly spíše přirozené pasti a překážky a podstatou roli hrál samozřejmě i výběr kořist – lovila se tak buď mláďata anebo naopak velice staré kusy.
Již byla krátce řeč o kulturní vyspělosti gravettienu. To nesouvisí pouze se způsobem sídlení a výrobou kamenných artefaktů. Širší veřejnosti poměrně známou a populární složkou je i umění tehdejší doby. Právě v gravettienu totiž dochází k největšímu rozmachu paleolitického umění, které nabývá skutečně nádherných podob. Bohužel, z prostředí Čech prozatím žádný doklad takovéto činnosti není znám. Lze se domnívat, že zdejší umělecké projevy mohly mít takový charakter, který se do současnosti nedochoval – například různé dřevěné figurky. Patrně tím nejznámějším prvkem umění doby kamenné jsou na jedné straně sošky žen, tzv. Venuše a na druhé straně jeskynní malby. Figurální umění, nejedná se totiž zdaleka pouze o ženy, ale zobrazována byla i zvířata (pouze muži byli takřka vynecháváni) se vyskytuje zejména v oblasti pavlovienu a středoevropského prostoru. Není tomu tak bezvýhradně, jelikož existují artefakty i ze západní Evropy, nicméně těžiště leží právě na Moravě. Kromě slavné Věstonické venuše jsou známy podobné sošky žen i z jiných míst, například rakouského Willendorfu. Oproti věstonickému nálezu, který je vyhotoven z keramiky (pročež se jedná o nejstarší keramický artefakt vůbec) je ovšem rakouská socha z kamene. Vyjma toho byly figurky vyráběny i z kosti nebo mamutoviny. Jeskynní malby jsou naopak známé pouze ze západní Evropy (však kdo by neznal slavné jeskyně Lascaux, i když ta je o něco mladší, a Altamiru). Zde jsou zase zachycována primárně zvířata, lidé zde schází. Je určitě zajímavé přemýšlet o tom, proč tomu tak je. Proč na západě schází figurky a jsou zobrazována pouze zvířata, zatímco na východě nejsou malby a zobrazovány jsou ještě navíc i ženy. Lze se domnívat, že to souviselo s rozdílným pohledem na význam a roli paleolitického umění, snad šlo o odlišnou víru.
V souvislosti s vírou nelze nezmínit ještě jeden, poslední aspekt života gravettských populací: smrt a pohřby. Lovci mamutů nebyli prvními lidmi, kteří pochovávali své mrtvé, tak činili již neandertálci – právě oni byli prvním druhem člověka, který své zemřelé skutečně pohřbíval. V průběhu gravettienu však dochází k relativnímu nárůstu pohřbů, ovšem je potřeba to brát v kontextu předcházejících období. Ani z gravettienu totiž neznáme pohřebiště, ta se týkají až mladších období zemědělského pravěku, a ani ve srovnání s trváním celého gravettienu není hrobů tolik – jejich množství se po celé Evropě pohybuje v řádu několika desítek. Z toho jasně plyne, že pohřeb nebyl dopřán každému. Muselo se jednat o členy komunity, kteří pro ni byli nějakým způsobem důležití, například mohlo jít o šamany či náčelníky, ale důvody, které vedly k pohřbení daného jedince, mohly být i jiné. Zajímavé je, že v podstatě neexistoval (anebo nám zatím není známý) žádný všeobecně platný ritus, tedy způsob pohřbení, vyjma skutečně nejzákladnějších pravidel. Pohřby jsou tak kostrové a velice často jsou mrtví posypáni okrovým barvivem. To jsou víceméně jediné společné prvky, které můžeme sledovat. Pohřbíváni byli muži, ženy i děti, a to zvlášť nebo i ve vícečetných pohřbech. Mrtví byli ukládáni s artefakty i bez nich a mohli být uloženi na zádech, boku, břiše, ale i například vsedě. Značné množství gravettských hrobů pochází opět z prostředí pavlovienu, zatímco v Čechách nebyl doposud zachycen žádný pohřeb z této doby. Velice známý je tzv. Věstonický trojhrob, kde byli pochováni tři jedinci, a to právě na zádech, břiše a boku. Existují ale i jiné nálezy z prostředí celé Evropy, od Francie po Rusko.
Závěrem lidského života se můžeme podívat i na konec celého období lovců mamutů. Jak a kdy došlo k zániku gravettského světa? Před asi 23 tis. let začalo docházet ke zhoršování klimatu. Nastává období, kterému říkáme zkráceně LGM (z anglického Last Glacial Maximum, poslední glaciální maximum), kdy se velký kontinentální ledovec, o kterém již byla řeč, naposledy rozšířil směrem na jih. Zastavil se v oblasti středního Polska, což mělo za následek zhoršení klimatu i na našem území (a i jinde v Evropě) a také změny tahů zvěře. Mamuti, na kterých stála pavlovienská ekonomika najednou přestali migrovat na sever a raději zamířili na východ, na území dnešní Ukrajiny a Ruska. Své chování změnila i jiná lovená fauna a celkově tak došlo ke kolapsu gravettské společnosti. Myšlen je nicméně kolaps v archeologickém slova smyslu – tedy zaniká archeologická kultura, přestávají se vyrábět dosavadní typy artefaktů a obývat současná tábořiště, namísto toho ale vzniká kultura nová a v případě LGM je těch kultur hned několik. Celoevropský víceméně ujednocený vývoj se rozpadl na lokální varianty podle toho, jak která lovecká společnost na nastalé změny zareagovala. Velká část moravských lovců pravděpodobně odešla za mamutími stády na východ, někteří ale zůstali. Na našem území označujeme toto období jako epigravettien, v jehož průběhu dochází na Moravě i v Čechách k zániku původních tábořišť, nicméně Čechy zřejmě nebyly zasaženy tak markantně jako Morava. Jistě i z toho důvodu, že pavlovien měl osídlení mnohem více provázané a řekli bychom i vyspělejší. Lidé se tak přizpůsobili a našli nové cesty, jak se s celou situací vypořádat.
Řekněme si ještě něco k tomu, jak vypadal gravettien ve východních Čechách a v okolí Černčic. V bývalém východočeském kraji je v tuto chvíli známo asi 13 lokalit z gravettienu a stejné množství z epigravettienu. Některé lokality je ale složité zařadit kvůli nízkému množství nálezů a proto může být poměr lehce odlišný. Na první pohled je zde vidět, že lokality byly vázány na středně velké řeky (například Metuji) a jako hlavní surovina pro výrobu kamenných nástrojů byl užíván pazourek, který se od této oblasti nenacházel až tak daleko na severu. Kromě Černčic můžeme mezi lokalitami určitě zmínit velké epigravettské tábořiště v Ostroměři, anebo naleziště ve Svobodných Dvorech, kde byla v roce 1899 odkryta kostra mamuta, přičemž mezi kostmi se nacházelo několik kamenných hrotů a čepelí. Jedná se tak nepochybně o místo, kde byl mamut uloven lidmi, což dokládá, že i v tomto regionu občas k nějakému tomu mamutímu úlovku docházelo.
V okruhu zhruba 10 km kolem Černčic je známo asi šest lokalit, které by mohly pocházet ze stejné doby. Jedná se o Bohuslavice, Semechnici, Bohdašín, Nové Město nad Metují, Českou Skalici a Vestec u Hořiček. Nálezy z prvních dvou lokalit jsou bohužel ztracené a z Nového Města pochází pouze jeden artefakt, který pro jisté zařazení do gravettienu nestačí. Důležité jsou tak zejména poslední dvě uvedené lokality, nicméně ve srovnání s Černčicemi je i zde artefaktů jen málo (šest v České Skalici a dva ve Vestci). Jasně to ale ukazuje, že oblast v daném období osídlena byla.
Klíčovou lokalitou pro poznání regionu jsou ale právě Černčice. V současné době je odsud známo 72 kamenných artefaktů pocházejících z gravettienu, které byly všechny zachycené povrchovou prospekcí (lokalita nebyla zatím archeologicky zkoumána). Vyjma důležitého listovitého hrotu, jednoho z osmi v celých Čechách, mají zdejší nálezy většinou charakter odpadu vznikajícího při výrobě nástrojů, anebo se jedná o hotové nástroje, které souvisejí se zpracováváním různých materiálů. Na základě toho lze uvažovat o tom, že v poloze Pod Černčicemi svého času bylo větší sezonní tábořiště, ze kterého lovci vyráželi na výpravy do okolí (a zde se nabízí souvislost, byť samozřejmě zcela nepotvrzená, o souvislosti se šesticí okolních lokalit). Jelikož se lokalita nachází na svahu nad tokem Metuje, který je orientovaný v západu, je s opatrností možné říct, že toto sezonní tábořiště bylo obýváno v teplejších částech roku. V tuto chvíli jsou Černčice největší lokalitou datovanou do gravettienu v celých východních Čechách a zároveň jedinou skutečně velkou lokalitou, u které lze uvažovat o sezonním osídlení. Zde je ale potřeba podotknout, že tento stav může být zapříčiněn stavem bádání, kdy ostatní naleziště ještě nebyla dostatečně prozkoumaná. I proto je tato lokalita pro paleolitickou archeologii ve východních Čechách jednou z nejdůležitějších a dozajista nám v budoucnu přinese další data.
Mgr. Petr Čechák, Ph.D.